Swift

Rozhovor s Ivankou - kráskou, která vyhrála boj s rakovinou a teď pomáhá lidem okolo.

Jistě jste již četli mnoho příběhů o lidech, kterým diagnostikovali rakovinu. Tento příběh je však svým způsobem jiný a velmi inspirativní. Posuďte sami.
Rakovina. Strašák. Reakce organismu, která dokáže brát i životy. Ivanka je mladá slečna, která žije svůj život naplno, její cestu na tomto světě ovlivnila právě rakovina. Jak se s takovou zkušeností vypořádala?
Hodgkinův lymfom – zkouška života?
Ahoj Ivanko, můžeš se představit našim čtenářům?
Ahoj, jmenuji se Ivana Perhalová, za cca měsíc budu na dortu sfoukávat 24 svíček. Leckdo by si pomyslel, jaká jsem to mladice (já si taky myslím, že jsem), každopádně ten nespočet událostí, které jsem za svůj krátký život zažila, by mi, troufám si říct, záviděla kdejaká fosilie (smích). Narodila jsem se a vyrostla v Havířově, mládím mě provázela hra na příčnou flétnu a atletika. Na gymnáziu mne okouzlila matematika, kterou jsem dále studovala v oboru Aplikovaná matematika v kombinaci s ekonomií v Brně, kde v současné době žiji se svým přítelem. Po celou dobu studia již od gymnázia jsem pracovala jako soukromá doučovatelka matematiky. Nyní, leč se to na první pohled může zdát jako otočka o 180 stupňů, působím jako poradce pro výživu.
Jsi poradkyní ve výživě, ale také jsi spolumajitelkou projektu Eat Play Love Studio. Co tě vedlo k tomu, aby ses více zajímala o výživu a následně se také stala poradkyní v tomto oboru?
Nejsi první, koho hned zaujme tak výrazný skok od matematiky k výživě. Moje cesta k práci poradce pro výživu byla zcela přirozenou součástí a vyústěním událostí, které se kolem mě za poslední přibližně tři roky odehrály. Věřím, že vše se v životě každého z nás děje z nějakého důvodu a že mé místo v tomto světě je nakonec někde jinde, než jsem si myslela při začátku studia matematiky. Tím samozřejmě nechci říct, že jsem si kdysi špatně vybrala, určitě toho nelituji. Pro mě špatná volba neexistuje, protože ze všech cest, které si v životě zvolíme, se vždy přinejmenším poučíme a něco dobrého si z této volby vezmeme. 
Pochopila jsem, že to, co mě naplňuje, není zpracovávání dat a statistik, ale právě poznávání lidí a jejich příběhů, předávání zkušeností, silně individuální přístup a možnost doprovázet tyto lidi na jejich cestě k vysněným cílům.“
A co dobrého to konkrétně dalo mě? Zjistila jsem, že to, co mě na matematice baví, je volnost, s jakou můžeme ke všem problémům přistupovat. Matematika odráží v každém z nás způsob, jakým uvažujeme. Doučováním jsem strávila více času, než samotným studiem. Právě díky mým studentům jsem pochopila, že jsme každý originál, individualita, která se nedá popřít. Každý úspěch mého studenta tak byl i můj osobní úspěch.
Již jsi někomu pomáhala tvořit jídelníček?
Ano, jídelníčků jsem již vytvořila několik. Na své práci si nejvíce vážím toho, že mohu s klienty pracovat zcela individuálně. Každý mnou vytvořený jídelníček je tak originál, dílo, které se už nikdy nebude opakovat. Vyžaduje to notnou dávku kreativity a množství chutných a zdravých receptů, ani jedno mi však zatím nechybí. (Teď budu muset vyhledat nějaký kousek dřeva a zaklepat, abych si to nepřivolala).
S čím lidé nejvíce přicházejí k výživovým poradcům? Jsou to jen hmotnostní nedokonalosti nebo i zdravotní potíže spojené s konzumovanou stravou?
Nevím, s čím přicházejí k ostatním výživovým poradcům, ale pravděpodobně to bude vesměs všude stejné. Touha po dokonalé postavě, kterou ještě zesilují všudypřítomné reklamy, články o hubnutí a módní trendy, jednoduše vládne světu. Lidé se tak fixují na čísla, která by rádi viděli po šlápnutí na váhu. Nejdříve zkouší upravit stravu a pohyb sami (tady pozor, tyto dva termíny jdou vždy ruku v ruce, jeden bez druhého se neobejdou), a když se kýžený efekt nedostavuje a začnou propadat panice z neúspěchu, vyhledají odborníka. Často tedy bývá první impulz ten estetický.
Mnohem raději však pracuji s klienty, kteří přijdou proto, že si uvědomují svůj nepříliš zdravý životní styl a chtějí pracovat na tom, aby se cítili dobře. Myslím, že toto uvědomění by mělo být výchozím bodem pro každého, kdo se chce do změny životního stylu a případné úpravy hmotnosti vůbec pouštět. Nejenom, že nebudou hypnotizovat každý den čísla na váze (protože o to v prvé řadě vůbec nejde), ale budou sami ochotně vyhledávat informace a sami na sobě pracovat. Brzy tak zaznamenají nejen fakt, že se cítí mnohem lépe, ale i další benefity, jako úpravu hmotnosti, zvýšenou fyzickou kondici, silnější imunitu a celkově pozitivnější a otevřenější přístup ke všemu kolem nás. Ohromně mne těší, že lidí z druhé zmiňované skupiny je čím dál tím více a zdraví opět získává své přední místo v žebříčku priorit lidí. Kéž by brzy bylo zdraví na prvním místě každého z nás!
Vraťme se ale k tvé osobě, na mnohých fotkách na tvém osobním profilu tě čtenáři mohou vidět bez vlasů, asi to nebude trend nové doby, že?
Zdroj: Annie.Photography.
(Smích, smích, smích) Trend to není, i když zaznamenávám, že čím dál tím více žen nosí čím dál tím kratší vlasy! Řekněme, že jsem celý život všechno dělala na 200%, pro všechny jsem se rozdala, byla jsem nezastavitelný workoholik a u všeho jsem musela být. Neuměla jsem odpočívat, děsilo mě ticho a minuta volného času, protože jsem neuměla být sama se sebou. První léto na vysoké jsem místo prázdnin pracovala tři měsíce v Americe jako záchranář v aquaparku. Bylo to super, ale bylo to i psychicky a fyzicky náročné. Pak jsme ještě měsíc s přítelem a kamarády cestovali po státech a vrátila jsem se rovnou do školy. Druhý rok jsem to zopakovala a začala si uvědomovat, že to, co studuji, pravděpodobně nebudu chtít dělat celý svůj život. Vyrostla jsem však v prostředí „dobře se uč, vystuduj vysokou školu, titul ti otevře dveře pro lepší budoucnost“, a tak jsem se nezmohla na to, abych to utnula včas.No a třetí rok, na jaře 2013, mi diagnostikovali Hodgkinův lymfom (nádorové onemocnění lymfatických uzlin).
Jako by mi vlastní tělo říkalo: „Nedokázala jsi to sama, je proto potřeba silnějšího kalibru, aby ses odhodlala a začala v životě dělat to, co doopravdy chceš ty a ne ostatní.“
Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem sama žasla co že se to děje. Žila jsem v tom svém na minutu přesně naplánovaném kolotoči, právě začal poslední semestr bc. studia, bakalářka rozepsaná, dvoje státnice se nezadržitelně blížily. Z banální zvětšené uzliny na krku se vyklubala výhybka na mé cestě životem a já jsem za ni ohromně vděčná! Okamžitě jsem musela všeho nechat, což byl pro mě v té době největší šok, přestěhovala jsem se na léčbu zpátky k rodičům, následovala operace, půl roku chemoterapie (první kapačku jsem dostala na své 22. narozeniny), testy. V říjnu testy potvrdily remisi a já jsem se, leč nerada a se zatnutými zuby, mohla vrátit dodělat školu. S čistou hlavou a jasným cílem – dodělat státnice a začít konečně žít! Moje plešaté fotky mi tak budou navždy připomínat, kdo jsem, proč tu jsem a čeho chci v životě dosáhnout. Ne nadarmo jsem před začátkem léčby prohlásila, že se není čeho bát. Nemohla jsem odejít, protože já jsem na tomto světě ještě neskončila. Ba co víc, já jsem ještě ani pořádně nezačala!
Hodgkinův lymfom je typ maligního onemocnění, postihuje převážně mladé lidi. Příznakem této nemoci je především zvětšení postižené uzliny (krční, hrudní, okolo aorty nebo v podpaží), dále se může přidat podle typu postižené uzliny kašel nebo také dušnost. Na první pohled si člověk může myslet, že je pouze nachlazený, případně má angínu apod.
Jaký byl ten první okamžik, kdy ses dozvěděla, že máš rakovinu – tedy výše zmíněný Hodgkinův lymfom?
To je dobrá otázka, víš, já ani přesně nevím, kdy jsem se to vlastně dozvěděla. Nejdříve jsem došla k praktické lékařce, je to velmi zkušená paní doktorka, která pravděpodobně hned tušila, o co jde. Já jsem samozřejmě počítala se svou teorií, že mám akorát tak nějakou angínu nebo chřipku a že teda přimhouřím oko a se zatnutými zuby přežiju antibiotika. Doktorka mě ale poslala na rentgen, ultrazvuk a krev bez léků. Nikde mi nikdo nic neřekl, jen vykonali svou práci. Bylo to v pátek, všechno šlo rychle, ten den si budu navždy pamatovat, protože se podělalo snad všechno, co mohlo (smích). Doktorka trvala na tom, abych odložila odjezd do Brna a přišla v pondělí na kontrolu. Nechápala jsem co se děje, ale svolila jsem.
Pondělí. Batoh sbalený, doběhnu pro výsledky krve a léky a frčím na vlak, říkala jsem si. To byl však veliký omyl.“
Zdroj: Annie.Photography.
Doktorka půl hodiny volala za zavřenými dveřmi a pak mě poslala na hematologii v Havířově, že už tam o mě ví a že se tam o mě postarají. Tak jsem šla. V hlavě jsem přemýšlela, co to je vůbec za oddělení a proč tam mám jít, nerozuměla jsem tomu. Vejdu tam, všude samí starší lidé. Divné. Stojím v čekárně a vidím plakát organizace Lymfomhelp. Říkám si, že to slovo už jsem někde slyšela, ale nedokázala jsem si vybavit, o co šlo. Na plakátu bylo napsáno pár bodů jejich pomoci, mimo jiné psychologická poradna, právnická pomoc atd. To mě trošku zarazilo. Sotva sestřička vešla do čekárny, hned věděla, kdo jsem, čapla mě a poslala přímo k doktorovi (takhle to tam normálně nechodí, na hematologii si člověk musí vzít vždycky snad celý den volna, tam je prostě čas velmi relativní pojem). Už jsem byla nervózní, spěchala jsem, celé mi to přišlo jako nepovedený vtip. Doktor mlžil, a když viděl, že to se mnou bude mít těžké, tak mi řekl, že bude potřeba udělat CT a několik dalších vyšetření, že mám nejspíš „nemoc krve, která postihuje mladé lidi“. Víc neřekl. V tu chvíli jsem se lekla (jsem děsná posera, obzvlášť nemocnici, doktorům a zejména jehlám se snažím vyhýbat velikým obloukem)a chtěla to mít rychle za sebou, věřila jsem, že mi nic není. Doktor navrhnul, ať odjedu do školy, vezmu si volno a vrátím se do Havířova na třídenní hospitalizaci, že mi tu uzlinu budou muset vyoperovat a dát na testy. Stále mi ale neřekl, co mi je. Rozbrečela jsem se, ale snažila se zachovat chladnou hlavu. Domluvili jsme se, že do Brna nepojedu, ale hned v úterý nastoupím do nemocnice, ve středu bude operace a ve čtvrtek mě pustí (v hlavě jsem stále měla myšlenku, že mi přeci nic není).
Šla jsem domů a četla lékařskou zprávu: podezření na lymfom. V tu chvíli jsem si to uvědomila a naštvala jsem se, že mi to nikdo neřekl. Dnes už to chápu, ale já jsem prostě povaha, která jedná na rovinu. Samozřejmě jsem si doma vyhledala, o co jde, připravila se na nejhorší a smířila se s tím, že to možná bude na delší dobu. Hodinu po operaci mi přišla doktorka oznámit, že potvrdili Hodgkinův lymfom. Byla to zvláštní situace, mně přišla docela vtipná jako z nějakého amerického filmu, kdy doktor stojí nad lůžkem pacienta, oznámí diagnózu a pacient se zeptá „A pane doktore, kolik mi teda zbývá života?“ – tuhle myšlenku jsem si ale nepřipustila. Sotva lékařka odešla, začala jsem plakat. Ne proto, proč zrovna já a co jsem komu udělala, věděla jsem moc dobře, že tohle je můj problém. Spíš jsem brečela sama nad sebou, jak jsem blbá, že jsem to nechala zajít tak daleko a nevážila si sama sebe. Sotva jsem se uklidnila, přišli naši, takže jsem spolu s nimi spustila nanovo. Tenkrát jsem si uvědomila, že nejhorší na světě je dívat se na bezmoc vlastních rodičů.  Po chvíli jsem cítila už jenom velikou úlevu. Od tohoto okamžiku jsem věděla, na čem doopravdy jsem a bylo to jen a jen na mě, jak situaci vyřeším. A tak jsem se vydala na svou dobrodružnou cestu.
Jak na to reagovalo okolí? Podporovali tě? Snažila ses, aby to vědělo co nejméně lidí, nebo jsi byla naopak otevřená a na rovinu jsi řekla, jak to s tebou je?
Všichni byli nejdříve vyplašení, chvílemi jsem měla pocit, že už mě zaživa pohřbívají (smích). Když ale zjistili, že jsem nad věcí, uklidnili se a začali mi věřit, že mám vše pod kontrolou a že se nevzdám. Po návratu z nemocnice jsem se rozhodla, že je potřeba světu ukázat, jak se věci mají a tak jsem celou událost napsala na svůj facebook. Spustila se lavina komentářů, zpráv, SMSek. Lidi mi vyjadřovali podporu, obdiv a drželi mi palce. Ohromně si toho dodnes vážím, protože jsem zjistila, že je na světě spousta dobrých lidí, kteří pomohou, když je nejhůř. Rodina se přizpůsobila tomu, že nás čeká dlouhá a pravděpodobně náročná cesta. Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří při mě stáli a dále stojí, všem kteří mě drželi nad vodou a pomohli mi, když bylo potřeba, a to zejména mé rodině, příteli a nejbližším! Díky moc, jste mí andělé strážní.
Nakonec za sebe můžu říct, že ten půlrok byl paradoxně jeden z nejlepších v mém životě. Měla jsem i slabé chvilky, ale těch světlých bylo mnohonásobně více. Konečně jsem měla čas na všechno, co mě baví, na lidi, které jsem zanedbávala. Konečně jsem začala objevovat opravdový svět a vážit si maličkostí. Jak voní les, chutná čerstvé ovoce ze zahrádky, jaké to je chodit boso v trávě a cítit slunce v zádech. Uvědomila jsem si, jak je důležité užít si každou vteřinu svého života, protože jsem nevěděla, jestli se druhý den ještě probudím nebo ne.
Jak probíhala léčba? Mnoho lidí není pro chemoterapii, jak jsi k ní přistupovala ty?
Klasická léčba u tohoto onemocnění (Hodgkinův lymfom) je operace, chemoterapie a případně i radioterapie (ozařování) s úspěšností nad 90%. Ano, měla jsem štěstí v neštěstí (smích). Uzlinu poslali na testy a podle nich stanovili sílu chemoterapie. Protože jsem měla další zvětšené uzliny v mezihrudním prostoru, chtěli se doktoři vyhnout ozařování, aby tím nezpůsobili případné další sekundární onemocnění. Dostala jsem 2 cykly velmi silné chemoterapie, absolvovala kontrolní testy, a protože chemo zabralo lépe než čekali, dali mi další 4 cykly klasické chemoterapie. Další testy pak potvrdily remisi.
Od začátku jsem protestovala proti chemoterapii, ta představa mě úplně děsila. Nicméně spojila jsem síly ještě s dalším týmem lékařů, kteří k celé situaci přistupovali celostněji a skloubila jsem tak chemoterapii s úpravou jídelníčku a zařadila kvalitní doplňky stravy na posílení imunity. Pomáhala jsem svému tělu opravdu na všech frontách, aby se s tímto problémem vypořádalo rychle, stručně a jasně, tak jak to mám ráda :). Rakovina je nemoc jako každá jiná. Když si to člověk srovná v hlavě a udělá vše pro to, aby tělo mělo volné ruce k práci, zjistí, že léčba může být mnohem jednodušší a příjemnější.
Máš pocit, že si po výhře nad rakovinou vážíš více života, více si užíváš každého dne a více se usmíváš?
Nemůžu říct, že jsem nad rakovinou zvítězila. Lidé, kteří jednou onemocní rakovinou a vyléčí se, nejsou fakticky označováni jako zdraví, ale v remisi. Pokud se rakovina do 5 let nevrátí, pak mě prohlásí za zdravou. Podle mě to je přitažené za vlasy. I když by se mi nemoc vrátila po pěti letech a jednom dni, zařadí mě ve statistice mezi vyléčené zdravé pacienty. To, že bych za dva dny a pět let umřela na rakovinu, se pak už statistiky nedotkne a to je děsivé. Rakovinné buňky v sobě nosí každý a je jen na nás, jestli jim dáme příležitost ovládnout naše tělo nebo ne. Rakovinu v sobě tedy i já stále někde mám, ale rozhodla jsem se jí už v žádném případě nedat sebemenší šanci, aby znova vycenila zuby. Takže se tak nějak učíme spolu žít.
Jaké plány máš do budoucna? Na co ještě čtenáři mohou těšit?
Jak už jsem naznačila, já jsem ještě neskončila, ba naopak ani pořádně nezačala! Chci šířit světem důležitost zdravého životního stylu a zdravého rozumu, které tak moc v dnešní době postrádáme. Chci ukazovat lidem, že se můžou cítit lépe, vypadat lépe a užívat si každý den, pokud oni sami budou jen trochu chtít. Chci předávat své zkušenosti, byť by to mělo pomoct jen jednomu jedinému člověku. I tak to bude mít smysl.
V současné době pracujeme s kamarádkou na projektu Eat Play Love studio, který má za cíl vytvořit prostor, kde si budou moci lidé zacvičit jógu, relaxovat, odpočinout si a prostě jen tak být, sdílet a potkávat se s podobně naladěnými lidmi, s možností využití mých individuálních konzultací výživy a služeb s tím spojených.
Protože však nerada pouze teoretizuji, ale upřednostňuji spíše praktickou část věci, ráda bych ve studiu vybudovala workshopovou kuchyň, ve které bych mohla vést skupinové i individuální kurzy vaření i nevaření, různé workshopy a přednášky na témata kolem zdravého životního stylu. Rády bychom ve studiu pravidelně pořádaly různé akce, přednášky, kurzy, tvořivé večery na všelijaká zajímavá témata, zvaly lidi z různých oborů, aby se podělili o to, co dělají oni. Chceme se s lidmi dělit o to, co jsme se na své cestě naučily my a poskytovat lidem možnost rozšiřovat si obzory všemi možnými směry. Studio zatím fyzicky nestojí, můžete nás však zatím sledovat na facebooku a být u toho, až to vypukne!
Jsi velmi mladá, přesto jsi zažila více, než mnozí dospělí lidé. Co bys vzkázala těm, kteří trpí nějakou nemocí nebo blízkým těchto lidí?
Lidi, nevzdávejte se! Nejlepší lékař jste vy sami. Začněte na sobě pracovat, převezměte zodpovědnost za své zdraví a nečekejte, až to za vás udělá někdo jiný. Neudělá. Každý z nás dostal jedinečnou šanci být na tomto světě, druhá už (pravděpodobně) nepřijde. Je tolik důvodů, pro co žít a pokud si myslíte, že vy žádný důvod nemáte, buďte tu pro ostatní. Každý někdy za život potřebuje pomocnou ruku. Někomu stačí postrčení, jiný vyžaduje silné nakopnutí. Natáhněte svou ruku a podejte ji, když je potřeba. Usmějte se! Svět bude najednou krásnější a budete vědět, že i ten váš život má přeci jen nějaký smysl!
Je důležité, abyste výzvy života brali s dávkou nadhledu, abyste neobviňovali své okolí za to, co se vám děje a přijali to jako součást vás, vašeho života a důsledek životního stylu. Různé situace na cestě životem nám ukazují směr, někdy to přehlížíme, proto může zakročit i naše tělo a ukázat nám, že je například třeba zvolnit nebo dát pozornost něčemu, co jsme v životě přehlíželi a učinit nějakou změnu. Myslete na sebe a své zdraví!
Zdroj: archív Ivanky, Annie.Photography a Monika Konczynová na facebooku

Mohlo by se Vám také líbit:

2 komentářů

  1. Moc hezký rozhovor, zaplašit smutek a strach, vždyť pozitivní mysl je základ života. Ivance mnoho zdraví :) H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme :) Ivanka je velmi pozitivní slečna, víra uvnitř dělá hodně, i ta šťastná duše bojuje mnohdy více než léky :) Všechno máme v hlavě :)

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář, ať už je jakýkoli :)